Fotografie ve vysokém rozlišení Stáhnout

Spolupráce s architekty vedla Evu Kmentovou kolem roku 1963 k postupnému opuštění fi gury směrem k výtvarným znakům, které nakonec přešly až k plošným reliéfům. V té době současně vznikala díla se silným existenciálním podtextem (Torzo strachu, Plod, Opuštěný prostor a pozoruhodná komorní ženská torza. Rovněž i v plastice Žena, která mlčí otevírá Kmentová pro české umění téma tělesnosti v jiných podobách, než jaké byly dosud běžné. Motiv tělesnosti tu už neznamená nápodobu vnějšího vzhledu. Důležitý je dotyk s tělem, haptické vnímání, fragmentarizace. Eva Kmentová, žačka J. Wagnera na UMPRUM v Praze a členka skupiny Trasa, byla ženou sochaře Olbrama Zoubka. Její dílo je zastoupeno ve významných institucích, nebo ve veřejném prostoru, např. realizacemi v architektuře (Janáčkovo divadlo v Brně, kanceláře ČSA v Bělehradě, Dakaru, Singapuru, diplomatické zastupitelství v Sofii, Londýně, Washingtonu). V tvorbě od 60. let opustila hmotné sochařské formy a odlévala přírodní prvky (dřevo, oblázky, listy) do betonu. Později pracovala s efemérními materiály (papír) a realizovala soubory kreseb (Brána, Tma). Publikováno a reprodukováno pod č. 116 (str. 158) Ludmila Vachtová a Polana Bregantová, TEĎ, Praha 2006, Arbor Vitae. Vystaveno 1963 Praha, č. kat. 28, 1968, Praha, Národní galerie, České sochařství 19. a 20. století, č. kat. 34.