Fotografie ve vysokém rozlišení Stáhnout

Hadec, jantar. Ojedinělý sochařský artefakt, který Ladislav Šaloun vytvořil v roce 1934, symbolizuje z antiky převzatou zlovolnou bytost a pochází z původního zařízení Šalounova ateliéru. Jak uvádí v odborném posudku prof. PhDr. Petr Wittlich, CSc.: „... je zajímavá datem svého vzniku, protože v meziválečné Šalounově tvorbě představuje námětově výjimku. Navazuje však na jeho symbolistickou plastiku ze začátku století a pro svoji monumentální formu byla zhodnocena jako nejpozoruhodnější dílo pozdního Šalounova období. Interpretovat její význam lze dnes už jen spekulativně, ale lze ji chápat jako Šalounovu reakci na nepříznivé hodnocení jeho práce, ostře vyjádřené F. X. Šaldou v pověstné stati Mor pomníkový z roku 1929. Harpyje, původně krásné bohyně bouře, napůl člověk a napůl pták, se v řecké mytologii změnily v ohyzdné mstitelky lidské viny. Šaloun, který na počátku století vytvořil pozoruhodnou sérii expresívních hlav vyjadřujících extrémní duševní stavy, užitých i v Husově pomníku, se v Harpyji vrátil k tomuto pojetí, aby mu dal obecnější, mytologií saturovaný význam. Nejspíš to byl pro něho symbol věčné odplaty, kterou hrozí umělecký monumentalismus potírající funkcionalistické utilitaritě. Uhrančivá expresivita tváře Harpyje je přitom významně posílena zvoleným materiálem plastiky, jehož nazelenalý barevný tón vnáší do ní pocit přírodní osudové síly.“ Ref.: L. Šaloun, drobná plastika, kresby, duben–květen 1980, Krajská galerie v Hradci Králové, Seznam děl č. 57, foto č.12. LADISLAV ŠALOUN (1870–1946) – Sochař a ilustrátor, žák T. Seidana a B. Schnircha, je jednou z klíčových postav českého secesního symbolismu v sochařství. V 90. letech se jeví jako obratný rutinér, brilantně ovládající všechny stylové polohy, od naturalismu religiózní plastiky přes neorenesanční alegorie až k veristickému sociálnímu žánru. Nevzdává se však ani uměleckých ambicí, jak o tom svědčí jeho členství v Mánesu, kde se setkal s F. Bílkem a nejlepšími Myslbekovými žáky, S. Suchardou, J. Mařatkou, Q. Kociánem a B. Kafkou, s nimiž pak uskutečnil překvapivou sochařskou revoluci. Byl jedním z nejplodnějších sochařů první poloviny 20. století a velmi často spolupracoval s architekty na monumentálních dílech. Hlavní a nejvýznamnější prací se stal pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze (1901, dokončen 1915). Při jeho vytváření byl Šaloun ovlivněn monumentální tvorbou Auguste Rodina. Socha pro Šalouna neznamená pouhou stylovou proměnu, ale stává se nositelem výrazu myšlení. V Praze se podílel také na sochařské výzdobě různých budov, mezi které patřila také Pojišťovna Praha (1903), První česká zajišťovací banka (1905) a Obecní dům. Několik Šalounových soch se také nachází např. v Hořicích v Podkrkonoší (Krakonoš, pomník Jana Husa).